Stavovská hrdost našich spolků.

Stavovská hrdost patří do společenství lidí stejně smýšlejících, hrdých na tradici, kroj, cech, uniformu. Upřímně si vážím všech, kteří takto smýšlejí. Škoda jen, že stavovská hrdost je dnes udržována často jen v teoretické rovině.

Žijeme v době, kdy máme plnou peněženku rozličných karet obchodních řetězců, díky kterým nakupujeme výrobky se slevou. Každý nám je vnucuje, protože je to pro nás to nejlepší a nejvýhodnější nebo je sami vyhledáváme. Obdobně tomu je i se sběrateli členských průkazů.

Vstupujeme do všech možných spolků, ať již z vlastního přesvědčení, nebo z přesvědčení od někoho jiného, který nám za vstup a posílení členské základny nabízí výhody a jistoty. Výsledkem takového vstupu jsou nesmyslná spolková členství, kdy jeden člověk je řádným členem hned v několika spolcích.

Osobně jsem proti takovému „mnohočlenství“ a jsem přesvědčen, že každý by měl být součástí toho spolku, který je nejbližší jeho srdci, spolku ve kterém se bude naplno věnovat spolkové činnosti a bude hrdě propagovat jeho poslání. Kdybychom dnes spočítali všechny vykazované členy spolků, zjistíme, že Česká republika má ve skutečnosti o několik milionů obyvatel víc než jsou data statistického úřadu.

Zákazem takového členství by se nic nevyřešilo. Mělo by to však být řešeno spíše v rovině morální, v rovině jakéhosi etického spolkového kodexu. Každý spolek by měl pamatovat na tu pomyslnou stavovskou hrdost.

Možná ale, že jsou spolky, kterým to vlastně vyhovuje. Jedním z kritérií dosáhnout na většinu dotací je zpravidla i velikost členské základny. A tak vzájemným vstupem do spolku toho druhého se u každého spolku neustále udržuje silná členská základna. Takže člověk registrován v pěti spolcích nám v takovém případě svým členstvím zajistí hned pětinásobný podíl čerpání dotací v každém spolku. To už ale se stavovskou hrdostí nemá co do činění.

Petr Hroník, místopředseda