Vzpomínka na českého vlastence

Erna Košťál, hrdina českého odboje, který byl spolu s dalšími 39 dalšími statečnými popraven na pardubickém „Zámečku“ dne 2. července 1942. A kdo že to byl Arnošt Košťál?
Arnošt Košťál byl ve třicátých letech osobností , kterou znali nejen „Pardubáci“, ale většina české kulturní i společenské veřejnosti té doby. Arnošt Košťál se narodil 26. června 1904 v Polici nad Metují. Byl synem tamního hostinského Josefa Košťála. Ten v roce 1917 koupil od Ing. Jana Kašpara, našeho prvního aviatika, pardubický hotel Veselka. Mladý Erna Košťál studoval začátkem dvacátých let hotelovou školu v Drážďanech a později absolvoval řadu vynikající ch praxí v hotelech pařížských a v Nizze (Nice), další zkušenosti získal v Londýně. Tak si osvojil angličtinu a francouzštinu, naučil se ale také německy a italsky. Začátkem druhé světové války se učil ruštinu.
24. dubna 1928 se Erna Košťál oženil se slečnou Jarmilou, dcerou českého politika Františka Udržala, který zastával ve vládách první republiky funkce Předsedy vlády a ministra obrany. František Udržal byl již v době Rakousko-Uherska říšským poslancem za Pardubicko a významným představitelem agrární strany.
V manželství se narodily 3 děti. Nejstarším byl Arnošt a následovaly dvě dcery: Mariana a Anna.
V roce 1936 přenechal Josef Košťál hotel Veselku svému synovi. Ten se mimo vedení podniku věnoval svým koníčkům, především jezdectví, ve kterém získal řadu trofejí a dále lehké atletice a volejbalu. Hotel Veselka se stal místem, kde se scházeli řady osobností politického i kulturního života. A tak se tam kromě tchána Františka Udržala objevil také sám první československý prezident T. G. Masaryk, jeho syn Jan a Dr. Edvard Beneš. Ernu Košťála pojilo přátelství s dvojicí Voskovcem a Werichem a Jindřichem Plachtou. (Jan Werich se při svém návratu z exilu v USA ptal, mimo jiné, právě na Erno Košťála.)
15. březen 1939 pochopitelně zasáhl také do života Erny Košťála. Vyhlášený hotel Veselka s restaurací se stal brzy oblíbeným místem pardubických gestapáků. Zatím došlo v Londýnském exilu rozhodnutí o likvidaci vraha českých vlastenců SS Obergruppenführera Reinharda Heydricha. A tak, kromě leteckých desantů určených k zajišťování zpráv a spojení mezi domácím odbojem a londýnskou exilovou vládou, byl vyslán také desant nazvaný Anthropoid, jejíž členové Josef Gabčík a Jan Kubiš, kteří byli vycvičeni a připraveni k provedení atentátu na R. Heydricha. Pro osobní příběh Erny Košťála byl osudovým desant Silver A, který tvořili svob. Jiří Potůček, rtm. Josef Valčík a npor. Alfréd Bartoš. Tato skupina seskočila v noci z 28. na 29. prosince 1941 na území protektorátu Čechy a Morava. Chybou navigace se seskok uskutečnil na jiném místě, než bylo plánované. Velitel skupiny Bartoš pocházel z Pardubic a měl připravenou síť adres spolehlivých vlastenců z této oblasti. Mezi nimi nechyběl ani Arnošt Košťál. Bylo rozhodnuto, že zaměstná u sebe, jako číšníka, Josefa Valčíka. A tak začala velmi nebezpečná hra. Valčík i Košťál obsluhovali gestapáky, zapalovali jim cigarety a přitom se snažili vyslechnout jejich rozhovory, jejichž obsah následovně putoval pomocí Potůčkovy vysílačky do Londýna. Arnošt Košťál představil Valčíka ostatním členům personálu jako Miloslava Šolce, syna svého přítele, hoteliéra z Ostravy. Bohužel, jeden z pardubických gestapáků si všiml drobných nesrovnalostí v jeho policejní přihlášce. Erna Košťál vše na gestapu vysvětlil celkem věrohodně. Ovšem vedoucí pardubické služebny se rozhodl ověřit si tyto informace V Ostravě. A odtamtud mu bylo sděleno, že hoteliér toho jména v Ostravě nežije. Košťál byl vyzván, aby se dostavili do úřadovny gestapa on i Šolc. Bylo jasné, že Šolc – Valčík na gestapo nesmí a tak z Pardubic zmizel a spojil se v Praze s Kubišem a Gabčíkem. Erna Košťál na úřadovně oznámil, že Šolce „na hodinu“ propustil, protože rozbil drahocenný porcelán. Gestapákům musel popsat Šolcův vzhled a oděv. Pak na Veselce nastal krátký „oddechový“ čas.
Radista Jiří Potůček zatím odesílal pomocí své vysílačky zprávy do Londýna. Pak přišel 27. květen 1942, kdy Jan Kubiš a Josef Gabčík uskutečnili plánovaný atentát na Reinharda Heydricha. Naplno se rozjela vyšetřovací mašinérie gestapa. Bohužel gestapu se dostala do rukou podobenka Jana Valčíka-Šolce. Erna Košťál si uvědomil, že hrozí nebezpečí atentátníkům ukrytým v pražském kostele Cyrila a Metoděje a tak tam rychle posílá kufry s potravinami ze svého hotelu. Následovně došlo k tomu, co nikdo nečekal. Jeden z parašutistů, Karel Čurda nevydržel čekání na prozrazení a zatčení a sám se přihlásil v Praze v Pečkově paláci, kde bylo hlavní sídlo gestapa. Tak se gestapo dostalo na stopu všem, kteří poskytovali parašutistům pomoc a došlo i k vyzrazení posledního úkrytu, kde se zbývající členové výsadků i atentátníci ukrývali. Byla odhalena také skupina spolupracovníků z Pardubic a okolí, včetně Erny Košťála. 22. června přijela, jakoby mimochodem, na Veselku deputace významných pardubických členů gestapa. Košťálovi bylo jasné, že jde do tuhého a tak se z hotelu vytratil. Brzy si uvědomil, že to nemá smysl a že pouze ohrožuje svou rodinu. A tak se přihlásil na gestapu sám. Po jeho zatčení dostala rodina 3  hodiny na vystěhování z hotelového bytu. Nejdříve jim poskytla pomoc a přístřeší příbuzná paní Jarmily Košťálové paní Marie Hoffmanová, která bydlela s manželem panem Antonínem Hoffmanem v blízké Pernerově ulici. Následovně se rodina přestěhovala do Rovně, kde byla vila, ve které žila vdova po Františku Udržalovi paní Marie. Ta zde sama s pomocí správce dále hospodařila na jejich statku. Bylo štěstí, že manželé Košťálovy měli před „rozvodem“, což prozíravě hoteliér Košťál včas zařídil. Erna Košťál byl samozřejmě vyslýchán, ale není známé, že by něco důležitého prozradil. Drama vyvrcholilo 2. července 1942, kdy bylo dopoledne 40 pardubických vlastenců předvedeno před fotografa. Před 19. hodinou vrchní komisař všechny zkontroloval a následně byli vězňové odvezeni na „Zámeček“. Zde pak dostali všichni řídkou kávu a byl jim přečten rozsudek. „Protože pracovali proti zájmům říše a podporovali cizí agenty“, byli všichni odsouzeni k trestu smrti zastřelením. Ve 20:00 byli postaveni před popravčí četu. Drama skončilo za 41  minut.
 Epilog. Po válce byl hotel Veselka vrácen majitelům, tedy rodině Erny Košťála. Na hotel byla umístěna pamětní deska se jménem statečného hoteliéra. Brzy po květnovém převratu poslala paní Jarmila nejstaršího syna Ernu do Švýcarska do hotelové školy a  Majku ke strýci do Sao Paula. Ovšem za 3 roky se nový režim odvděčil „po bolševicku“. Hotel  byl vyvlastněn a paní Jarmila Košťálová směla ještě zůstat a pracovat v prádelně hotelu. Netrvalo dlouho a musila opustit také toto místo a nalézt útočiště opět v Rovni. Paní Marie se rozhodla pronajmout část neobývaných bytových prostor a tak zde bydleli také Marie a Antonín Hoffmanovi a další příbuzní. Toto řešení vydrželo pouze do roku 1951, kdy soudruzi v Rovni rozhodli, že vila patří k zestátněnému statku . Mezi tím, v roce 1950 se neúspěšně pokusila paní Jarmila spolu s malou Anuškou opustit ilegálně republiku. Bohužel, na hranicích byly zadrženy a Jarmila odsouzena do vězení. Malá Anna byla nejdříve umístěna do dětského domova a následovně se podařilo příbuzným v Praze, že jim byla svěřena do péče. Z jara a v létě 1951 se museli všichni dosavadní obyvatelé vily manželů Udržalových vystěhovat.
Dnes bychom již hotel Veselka marně v Pardubicích hledali. Byl zbourán v rámci nové výstavby a tak jedinou památkou zůstala pamětní destička na statečného Ernu Košťála umístěná na chodníku, v místech jeho bývalého hotelu. Z jeho rodiny žije dosud nejmladší dcerka Anna.   
Prameny: Vzpomínky paní Anny Bekárkové, rozené Košťálové a práce pánů V. Prchala a S. Horáka: „Život a odbojová činnost Arnošta Košťála, hoteliéra na Veselce“, otištěná ve Východočeském sborníku historickém 8, Pardubice, 1999.
MUDr. Vilém Hofman, ZO Jičín