Východní Polsko a Treblinka v souvislosti s terezínskými transporty.

Obdrželi jsme emailovou zprávu od Štěpánky Bartoňové, která s námi na podzim roku 2022 absolvovala vzpomínkový zájezd do Lublinu, Sobiboru a Treblinky. Štěpánka nám napsala:

Většina české veřejnosti má pojem holokaust spojen s koncentračním táborem Osvětim a není všeobecně známo, že třetina všech deportovaných lidí židovského původu (více než třicet tisíc lidí) z Protektorátu Čechy a Morava byla odvezena do míst, která jsme na podzim navštívili.

Od března do června roku 1942 odjelo v několika transportech do východního Polska přibližně patnáct tisíc lidí. Cílovými stanicemi byly město Lublin a další obce v blízkém okolí – Izbica, Ujazdow, Piaski, Sobibor-Ossowa, Rejowiecz, Trawniki a město Zamošč, které leží jižním směrem.

Osudy vězňů byly rozličné. Na rozdíl od Osvětimi na ně nečekaly ostnaté dráty a pruhované mundúry. Obvykle je nacisté ubytovali v nuzných obydlích jejich místních souvěrců, které těsně předtím odvlekli do vyhlazovacích táborů. Nebylo kam utéci, protože se okolo rozprostírala holá krajina bez lesů. Na první pohled byli rozpoznatelní jiným oblečením a neznalostí jazyka. Museli vykonávat těžkou práci např. po kolena ve vodě hloubili vodní příkopy. Brzy byli zdecimováni nemocemi a celkovým vysílením. Pak je nacisté a jejich přisluhovači odvlekli do nedalekých vyhlazovacích táborů jako Sobibor nebo Belzec. V koncentračním táboře Majdanek, který leží poblíž Lublinu, se dochovaly fragmenty zápisů knihy mrtvých s několika sty mužských jmen z těchto transportů.

Mnoho českých vězňů hned na počátku pochopilo, že v těchto místech je čeká jistá smrt a začali plánovat útěk individuálně anebo ve dvojicích.

Konce války se z těchto transportů dožilo pouhých 53 lidí, kteří přežili jen díky šťastném souběhu náhod. Důležitou roli hrálo mládí, dobrý fyzický stav, schopnost správně vyhodnotit situaci, dobré obutí a štěstí na dobré lidi, kteří jim pomohli. Přežívali zpravidla pod cizí identitou a snažili se opět zapojit do normálního života.

Kurt Ticho jako jediný z Čechů uprchl při povstání z vyhlazovacího tábora Sobibor a skrýval se několik měsíců u polského sedláka. Později se přidal ke Svobodově armádě.

Režisérovi Lukášovi Přibylovi se před lety podařilo vyhledat několik žijících bývalých vězňů a natočit jejich strhující vyprávění v dokumentárním filmu Zapomenuté transporty do Polska.

V září a říjnu roku 1942 bylo z Terezína vypraveno deset transportů do vyhlazovacího tábora Treblinka. Dohromady tam dorazilo asi 18 000 českých občanů, kteří byli bezprostředně po příjezdu zplynováni. Při povstání v Treblince se podařilo uprchnout dvěma mladým českým mužům – Karlovi Ungrovi a Richardu Glazarovi, kteří pak přečkali válku s falešnými doklady v hutnické továrně v Německu, kde si našli práci. Richard Glazar o tom napsal knihu Treblinka, slovo jak z dětské říkanky.

Na konci měsíce února si připomeneme 81. výročí transportů, které byly vypraveny z Kladna

(Y 22. 2. 1942 a Z 26. 2. 1942). Do Terezína bylo v obou transportech z Kladenska a Slánska odvezeno přibližně 1500 lidí.

Z Terezína postupně mizeli v transportech do východního Polska, Estonska, Lotyšska, Běloruska, Treblinky a dalších míst. Později byli vězni deportováni do Osvětimi nebo někteří zůstali v Terezíně.

Do východního Polska nakonec odjelo z Kladna přes Terezín více než pět set lidí. Nelze zjistit, v jakém koncentračním zařízení našli svou smrt, pouze jména tří desítek mužů jsou zapsána v knize mrtvých v Majdanku, např. lékař MUDr. Leo Klepetář z Bělče. Do Treblinky bylo z Kladenska a Slánska odvlečeno asi 130 lidí.

V nehostinné krajině plné hrůz přežila z kladenských transportů pouze jedna jediná osoba. Z města Zamošč se podařilo uprchnout Magdaleně Lichtigové, které se s velkou dávkou štěstí podařilo dostat do Maďarska, kde se v Budapešti dočkala konce války.

Z jednoho a půl tisíce deportovaných kladenských židů se z Terezína, Osvětimi a dalších koncentračních táborů vrátilo po válce pouze 130 osob.

Text: Štěpánka Bartoňová