Putovní výstava – transport smrti

Výstava Transport smrti Litoměřice-Velešín bude z Roztok u Prahy putovat dále.

Jedinečná výstava – v podkroví pod zámeckou střechou

Páteční březnové odpoledne, trochu bloudím labyrintem zámeckých budov Středočeského muzea v Roztokách. Šipky mě ale neomylně vedou na výstavu o Transportu smrti. Na ojedinělou výstavu. Jednu z mála věnovaných transportům smrti v Čechách – přestože jich přes naše území od ledna do května 1945 prošly a projely desítky. Jednotlivých kolon transportů byly stovky, vězňů a zajatců desetitisíce. Obětí známých, pohřbených, ač většinou neidentifikovaných přes 5.000. Neznámých, netroufáme si odhadnout.

Vystupuji po schodech až pod střechu do půdních prostor. Na trámech v podkroví je upevněno třináct panelů. Pečlivě čtu jeden po druhém se zatajeným dechem. Výstava je perfektně připravena, profesionálně zpracována. Panely sledují trasu transportu smrti vězňů z několika koncentračních táborů. Postupují z Litoměřic přes Lovosice do Kralup, dále na Roztoky, Prahu-Bubny a Vršovice. Pak na jih na Olbramovice a konečně jihočeský Velešín, kde byli 8.května 1945 vězni osvobozeni a německé stráže transportu uprchly. Každý panel popisuje stručně a jasně další souvislosti. Obecné, o koncentračních táborech, transportech smrti, ale i místní, o pražském povstání, válečné situaci v Roztokách či jinde. To je výborné, zvláště pro studenty, mladší generaci.

Jsou zde jednotlivé incidenty, které se odehrály, uvedeny odpovědné složky wehrmachtu a SS i jiné, jména, obrázky velitelů těchto složek. Těch, kteří přes veškerou snahu převážně nebyli usvědčeni a potrestáni jako v případě mnoha dalších transportů smrti. Situace na konci války byla tak nepřehledná a oběti tak zubožené. Nikdo nepomyslel na to, že bude potřeba ty hrůzy, co se kolem nich odehrávaly po dobu transportů celé dny, pracně dokazovat. A že to mnohdy nepůjde.

Poslední panely se věnují konkrétním vězňům – těm, které známe jménem, těm co přežili. Ale i těm méně šťastným, co zemřeli. Některé na obrázku na panelu ještě vidím živé – francouzský vězeň Maurice Corbeau, zemědělec, umírá krátce po osvobození ve Velešíně. Na dalším panelu jsou ti odvážní, kteří vězňům pomáhali – i mezi nimi jsou oběti. Růžena Růžičková, nakazí se tyfem při ošetřování vězňů ve Velešíně a umírá. Miloslav Vraštil, student, pomáhá vězňům v lazaretu v Roztokách, padne později v Pražském povstání. Desítky konkrétních lidských příběhů.

Pro mne je výstava splněný sen. Od roku 2010 chodím po stopách pochodů smrti a věřím, že každý železniční transport i pěší pochod
smrti by měl mít svou výstavu. Stálou, ale i putovní. Měl by mít pietní místa – v místě hromadných hrobů, v místě incidentů, ale také v místech pomoci obyvatel Čech a Moravy vězňům. Těch míst bylo hodně. Jen několik málo z nich se připomíná – ale přibývají.

S autorkou výstavy Mgr. Pavlou Plachou – jak se to vlastně podařilo?

O týden později si už povídám s autorkou výstavy Mgr. Pavlou Plachou. Připravila ji ve spolupráci s manželem Dr. Jiřím Plachým, historikem Vojenského historického ústavu. Dozvídám se, že Paní Pavla je z Litoměřic, manžel Jiří z Roztok u Prahy. Tedy pro oba byl tento transport „srdcová“ záležitost. Klíčová byla podpora institucí, VHÚ, pana ředitele Mgr. Aleše Knížka a Památníku KT Flossenbürg, jeho ředitele Dr. Jörga Skriebeleita. „On je nadšenec, prosazuje velké projekty a vize“, říká mi o něm Pavla Plachá. Byl to on, kdo inicioval rozsáhlý výzkum pochodů smrti, kterým dnes ve stálé expozici v Památníku ve Flossenbürgu patří velký prostor. Na tomto výzkumu se Mgr. Pavla Plachá několik let významně podílela. I proto, že mnohé z transportů procházely českým územím. Tvořila například z míst průchodů všech pochodů smrti mapy jejich tras. Procházela se spolupracovníky poválečnou dokumentaci, materiály z vyšetřování válečných zločinů, paměti účastníků, kterých mnoho vyhledala i sama vyslechla. Můj osobní názor je, že patří k těm, kteří  v Česku,  ne-li v Evropě vědí o transportech smrti nejvíce. Vysoká kvalita provedení výstavy tomu odpovídá.

Výstava má i svou německou verzi, pro návštěvníky ve Flossenbürgu, především díky lektorce Annette Kraus. A dokončuje se 45 minutový TV dokument, který natáčí německá veřejnoprávní TV. V roce 2009 byl vysílán i rozhlasový pořad na stanici Bayern 2 „Hrdinové z Roztok“ – autory zaujalo především hrdinstvím těch, kteří pomáhali. Ale i vězňů, kteří se stále pokoušeli uprchnout. „Až tomu nemohli v Německu uvěřit“, říká mi Pavla Plachá. „Musela jsem jim stále opakovat, že se to opravdu dělo a velmi často, že lidé v Čechách i na Moravě, obzvláště v protektorátu, spontánně i organizovaně pomáhali přes odpor ozbrojených doprovodů transportů. Přestože byla stále válka a kolem nacistická vojska a stráže. Často i pod hrozbou smrti.“

Co dále – kam se vydá výstava z Roztok u Prahy?

„Zájem o výstavu nás velmi mile překvapil“, sděluje mi Pavla Plachá s potěšením. Středočeské muzeum Roztoky vyšlo vstříc s představením a vernisáží výstavy. V muzeu v Roztokách bude výstava do 30. dubna. Pak ji najdete od 4. do 31. května v Galerii Evropského domu v Plzni. V červnu a srpnu v památníku v Panenských Břežanech, pak v archivu v Litoměřicích a následně v muzeu v Lovosicích. Poté zřejmě i ve Velešíně. Od května bude v tištěné podobě v Olbramovicích, tedy souběžně s Plzní. Navštíví většinu míst transportu.

Víte o jiných místech, kde by o výstavu byl zájem? Transporty a pochody smrti projížděly mnohými českými i moravskými obcemi. Hrdinství a pomoc místních jsou známa i jinde. Ovšem mnohdy také zapomenuta. Znám podobný příběh, a jistě nejen já, transportu smrti, který stál v Žihli. Tam místní paměť na tyto události udržují stále. Každoročně pokládají květiny u hromadného hrobu 273 obětí transportu v Žihli. Druhým rokem žihelský transport navíc připomíná symbolický pochod po trase osvobozených vězňů transportu. Vloni jsme šli z Žihle do Mladotic, letos půjdeme do Kralovic. Obyvatelé obou těchto míst vězně osvobodili z transportu, dosud střeženého německými strážemi, poskytli jim pomoc. V Kralovicích zřídili lazaret – podobně jako v případě transportu v Roztokách i Velešíně. I žihelský transport by si zasloužil výstavu. A mnohé další.

Primát v tomto patří, pokud vím, volarským – spolek KreBul organizuje už 10 let konferenci, která připomíná pochod smrti z polské Zelenie Góry (Grünbergu) do Volar, přesněji k Prachaticím. Ve Volarech pečlivě udržují památku na tuto událost, je zde hřbitov obětí, v muzeu je i stálá expozice o tomto pochodu, stejně jako v kostele v Hartmanicích, kudy tento pochod smrti procházel. Také v Tachově připomněla konference o pochodech smrti tyto události. Další výstava přiblížila v roce 2015 i pochod smrti z Gross-Rosenu, připravili ji studenti střední školy propagační tvorby a polygrafie z Velkého Poříčí, nedaleko Hronova.

Doufejme, že projektů jako je výstava Transport smrti Litoměřice-Velešín bude stále více. Velký počet transportů a jejich obětí si žádá, abychom si je začali připomínat a pameť na tyto události udrželi už jednou provždy.

Autor textu: Milena Městecká

Foto: internet www.vhu.cz, archiv autorky