Lidičtí letci – navzdory všemu bojovali za svou vlast a Lidice
Komponovaný večer pro lidické letce Josefa Horáka a Josefa Stříbrného s promítáním dokumentárního filmu „Kalvárie lidických letců“ proběhl 17. srpna 2017 v 17 hodin v Divadelním klubu v Kladně. Připomněl nejen pohnuté a dramatické osudy obou lidických letců, dosud velmi málo připomínané, ale také návrat přeživších československých letců RAF do vlasti v srpnu 1945
V kavárně Divadelního klubu na Kladně je útulno a těsno, ale nikomu to zjevně nevadí. Čeká nás jedinečný zážitek. Lidickým letcům je tato pocta vzdána poprvé. Nejdříve nás krátce na večeru přivítá Gabriela Havlůjová. S Lidicemi je spjata celá léta, jejich osud a paměť na ně jí velmi leží na srdci. Chápe i význam tématu lidických letců pro českou historii, a proto iniciovala za podpory města Kladna a jeho vedení dnešní večer. Pan primátor Mgr. Milan Wolf, jistě rád, je dnes s námi v Divadelním klubu také. Kromě Stanislava Motla, který promítne svůj dokument „Kalvárie lidických letců“, je tady i synovec lidického letce Josefa Horáka, pan Antonín Nešpor s rodinou. Také je zde pan Miroslav Kaliba předseda Spolku pro vybudování památníku Josefa Horáka a Josefa Stříbrného. Vzácným hostem je jeho maminka, lidická žena paní Miloslava Kalibová. Pořad přišla shlédnout i paní ředitelka Památníku Lidice Martina Lehmannová.
Večer začíná promítáním dokumentu „Kalvárie lidických letců“. Ten byl uveden už v roce 2013. Mnohé z osudu lidických letců sdělil Stanislav Motl už dříve – ve svých dalších unikátních snímcích o Lidicích. Film „Noc delší než den“ připravila TV Nova pro Památník Lidice už v roce 2002. Další film „Ozvěny lidické noci“ byl vydán spolu se stejnojmennou knihou v roce 2011. Znám všechny tři filmy i knihu velmi dobře.
To, že se příběhu obou letců dosud nedostalo sluchu a pozornosti u nás ani v okolním světě je pro mne opravdu a upřímně záhadou. Až bych se odvažovala tvrdit, že si to vyšší, nám nedosažitelné síly nepřejí. Osud totiž těmto dvěma letcům velmi nepřál, oběma a po celý život. Doufejme, že teď už se to podaří a budeme o nich slyšet více.
V úvodním slovu k filmu vzpomene pan Motl na první setkání s příběhem lidických letců. Na vyprávění sestry Josefa Horáka, Anny Nešporové, rozené Horákové, „živoucí kroniky Lidic“, jak ji nazývá. Vypráví, jak se k němu dostávaly postupně vzpomínky a dokumenty, příběh ho čím dál víc fascinoval, čím více se pro něj odkrýval. Osud letců ale také byl a zůstal v mnoha aspektech i pro něj tajemstvím. Na jeho tváři je vidět pohnutí a sám to přiznává. Obzvlášť, když čte text přísahy československých vojáků. Přísahy, kterou oba, Josef Horák i Josef Stříbrný, absolventi Vojenské akademie v Hranicích na Moravě, své vlasti složili.
Film začíná, někteří jej znají, ale většina přítomných ho ještě neviděla. Je to zřejmé z jejich reakcí údivu, někdy i hlasitých. Vidíme v něm paní Nešporovou, přenese se s námi do časů mladé Aničky Horákové, později provdané mladé nevěsty Kohlíčkové. Ukazuje v muzeu snímek lidické fotbalové jedenáctky – to je Stříbrný a tady je Pepí, můj bratr, Josef Horák. Dozvíme se jací byli. Josef Stříbrný ten veselejší, spjatý se zemí, s půdou, rád se staral o hospodářství. Josef Horák vážnější, zodpovědnější, on většinou inicioval, Josef Stříbrný jej následoval, provázel. Velcí kamarádi, řeklo by se na život a na smrt. Oba velmi milovali svou vlast a rodné Lidice. Odejít, opustit své blízké, pro ně muselo být těžké.
V dokumentu se stupňuje drama, které ale přinesl život. Suspendace obou důstojníků, úřednická zaměstnání. Odchod z vlasti o vánocích 1939, strastiplný, složitý, plný nebezpečí. Přes mnoho zemí, Slovensko, Maďarsko, Balkán, Bejrút, lodí do Francie. Předávání z jednoho převaděče druhému, mnohdy v nebezpečí života. Vše toto sestaveno díky vzpomínkám letců, které Stanislav Motl znal, ale především nalezenému eseji novináře Jindřicha Liona. Ten držel v ruce i deník Josefa Stříbrného a měl ho s ním možnost v uvolněné atmosféře roku 1968 osobně procházet. Ve Francii v roce 1940 bojují oba krátce, pak musí prchnout lodí do Británie. Bojují v řadách letců, odvážně, neúnavně. Sledujeme výklad historika Jiřího Rajlicha, odborníka v tomto nejpovolanějšího. V dokumentu uvádí detaily z jejich bojového nasazení. I zařazení Josefa Stříbrného do elitního výcviku výsadkářů. Nedokončí ho však pro velmi vážné zranění páteře při nehodě letounu. Stříbrný ho jen tak tak přežije a dokonce se uzdraví natolik, že brzy znovu létá.
Pak přichází rána z největších, zpráva o vypálení Lidic. Zastřelení lidických mužů. Odvlečení lidických žen. A také lidických dětí. Oba letci zřejmě v prvních chvílích netuší, že dokonce celé jejich rodiny, včetně žen, jsou zavražděny na střelnici v Kobylisích. Kromě Aničky, Horákovy sestry, která je v té době ve vysokém stupni těhotenství a vyvázne životem. Dokument sleduje, jak oba bojují dál, o to víc, až do konce, který jim přináší návrat do vlasti. Ukazuje snímek setkání Aničky s bratrem Josefem. Ten přijíždí s anglickou nevěstou Win, tedy Winifred a dvěma syny, Josefem a Václavem. Uvádí natočené výpovědi lidických žen, třeba paní Šíchové o tom, jak se musí letci hájit, vysvětlovat, že oni za Lidice nemohli. Pro mnohé bolestí zasažené lidické ženy je to tehdy nepřijatelné. Ale mnohé to pochopí a mají k oběma letcům respekt za to, že bojovali za vlast. Pak se v dokumentu objeví obě manželky lidických letců paní Winifred Horáková-Plocková a paní Radka Stříbrná-Kysílková. Obě dosud žijí. Vypráví krásné a světlé okamžiky ze života letců, mladíků, krutě ponaučených životem. Paní Win vzpomíná na odpověď Josefa Horáka na rezolutní „ne“ její maminky při žádosti o její ruku. Bylo to ještě za války, v Anglii. Horák na to řekl jen s úsměvem „Yes, we will marry“ – „Ano, my se vezmeme“. A stalo se. Paní Radka nám přiblíží Josefa Stříbrného, svého milého z té doby, veselého, až nakažlivě, přitažlivého. Ale vzpomene i první návštěvu s ním na lidické pláni. Na svůj pocit „musím mu to vše vynahradit“. I dnes ji přemůže dojetí nad tím, že se jí to, co bylo asi neproveditelné, nepodařilo. Záběry obou žen jsou dojemné, unikátní.
Drama nekončí. Film musí pokročit do hořkých konců obou letců. Josef Horák po převratu v roce 1948 odchází. Nejdříve odlétá paní Win s dětmi, a on je následuje v podstatě stejně dramatickou cestou jakou odcházel z vlasti v roce 1939. Dostane se do repatriačního tábora a pak s pomocí Dr. Barnetta Strosse i do Británie. Dokáže nemožné, je zase s manželkou a dětmi a začne znovu létat v RAF. Aby vzápětí zemřel na následky tragické nehody jeho letounu v mlze v lednu 1949 u Swindonu. Osud je nemilosrdný. Do dokumentu vstupuje pan Antonín Nešpor a předává nám vzpomínky své maminky Anny. Jak ji žádají, aby se svého bratra Josefa Horáka zřekla, rezolutně to odmítne. Na pohřeb bratra ji nepustí, věnec na letišti neuctivý úředník rozcupuje. Pak vypráví její vnučka Pavlína, provdaná do Británie ty šťastnější okamžiky. Kdy se mohly rodiny konečně začít setkávat a navštěvovat po pádu železné opony.
Odvíjí se před námi i další osud Josefa Stříbrného. Je přeřazen na podřadná zaměstnání. Paní Radka v dokumentu vypráví, jak sama přichází o práci, je vyhozena z nemocnice hned po jejich svatbě. Pan Stříbrný se nemůže vrátit do Lidic. Oběma letcům jsou odepřeny domy v nově postavených Lidicích. Stříbrní se stěhují do Písku. Mají dvě děti, manželství není šťastné, nakonec se rozvádí. Josef Stříbrný umírá sám a v zapomnění.
Konec filmu, konec dramatu. Pan Nešpor nám pak ukazuje unikátní záběry – především ze slavnosti položení základního kamene nových Lidic 15. června 1947. Na snímcích provádí na žádost zakladatele hnutí Dr. Barnetta Strosse britskou delegaci major Josef Horák, který už za války pracoval v hnutí Lidice Shall Live. Zastavují u hrobu lidických mužů, u hřbitova zničeného nacisty, u potoka, jehož koryto nacisté přesunuli. Dále vidíme záběry pietního území, ještě bez úprav, bez pomníků. Holá pláň, na ní malé černé postavy, navrátivší se lidické ženy, každá v jiném místě – v místě svých bývalých domovů.
Průcodcem delegace ze Stoke on Trent byl major letectva Josef Horák
Pan Kaliba pak navazuje představením činnosti Spolku pro vybudování památníku letců. Vyřizuje také pozdravy od nepřítomné bývalé manželky pana Stříbrného, Radky Kysilkové, pro kterou je cesta z Písku pro vysoký věk obtížná a od syna Pavla Stříbrného. Ukazuje nám fotografie z loňského historického setkání synů obou letců – Josefa Horáka ml. a Pavla Stříbrného – a jejich rodin v Písku.
Přejme tedy tomuto dramatu šťastnější obrat. Nacistům se nepodařilo vyhladit Lidice a jejich občany. Heslo „Lidice budou žít“ se naplnilo. Vzdejme za to úctu všem, kteří se o vybudování nových Lidic zasloužili – jak britským horníkům, tak i lidickým ženám a lidickým letcům. A statečným obětem tragédie, ženám, mužům i dětem. Díky pak patří pro dnešní dobu i těm, kteří se na tomto večeru sešli nebo byli alespoň v myšlenkách s námi. Všem, kdo vzpomínku na Lidickou tragedii udržují a neúnavně šíří do světa.
Text: Milena Městecká
Zdroje a informace dostupné ve Zpravodaji www.lidice.cz a na www.horakstribrny.cz