Mé vzpomínky na události v Jičíně roku 1945

Narodil jsem se v roce 1937 v Jičíně. Můj otec byl okresním veterinárním radou a po okupaci naší země nacisty se okamžitě zapojil do ilegálního hnutí odporu. Byli to vesměs bývalí důstojníci čs. armády, ale i další, kteří pracovali pro organizaci Obrana Národa. Můj otec byl pověřen vedením buňky na Okresním úřadě. Jejich činnost neušla velice brzo pozornosti gestapa a tak byl můj otec, spolu s dalšími, v červnu r. 1941 zatčen. Vyšetřoval ho jeden z nejkrutějších jičínských gestapáků Walter Richter. Tento zločinec v květnu roku 1945 uprchl a ukryl se mezi německými válečnými zajatci. Teprve někdy v roce 1949 byl v zajateckém táboře v Rusku poznán a deportován do Jičína. Zde byl souzen a odsouzen k trestu smrti. Bohužel, dopadlo to tak, že přes protesty tehdejšího jičínské organizace Svazu protifašistických bojovníků, byl omilostněn prezidentem Zápotockým „z humánních důvodů“ a vyhoštěn do západní zóny v Německu, kde měl rodinu.

Můj otec byl nejprve internován ve vězení gestapa ve Valdicích u Jičína, po nějakém čase převezen do Malé pevnosti v Terezíně a konečně, těsně před Vánocemi 1941 převezen do koncentračního tábora v Osvětimi s označením RU (Rückkehr Unerwünscht, tedy návrat nežádoucí). Zde pak na následky krutého zacházení zemřel 25. února 1942. A tak jsem dále vyrůstal bez táty.

Začátkem roku 1945 jsem chodil pozorovat budování protitankových zátarasů, blízko našeho bydliště. Na náměstí se objevily spousty vozů tažných koňmi a civilisté, včetně dětí. Byli to tzv. „národní hosté“, německé obyvatelstvo z východních oblastí říše, prchající před sovětskou armádou. Jednou, či dvakrát procházely naší ulicí také kolony zubožených sovětských zajatců. Lidé vybíhali ven a dávali jim chléb a vodu. Německé stráže je ovšem odháněly a vyhrožovaly použitím zbraně. Ale ke střelbě, na štěstí, nedošlo.

V popředí mjr. Anhalt , veltel něm. posádky a vysoký pán v klobouku JUDr. Karel Klouček, starosta Jičína při vyjednávání v květnových dnech.

Léta okupace ubíhaly a konečně přišel květen 1945. Pamatuji se, že jsme byli s maminkou 2. května odpoledne v kinu na nějaké české veselohře. Když jsme vyšli z kina, bylo na jičínských ulicích plno lidí. Z místního rozhlasu jsme slyšeli hlas jičínského starosty JUDr. Karla Kloučka, který vyzýval občany k zachování klidu a upozorňoval na hrozbu velitele německé posádky v Jičíně mjr. Anhalta, že v případě napadání německých vojáků či civilistů, zakročí vojensky. Lidé už začali odstraňovat německé nápisy a vyvěšovat československé a spojenecké prapory. Vzpomínám si, že se maminka a další ženy radily z čeho a jak ušít prapory.

V těch dnech mne pak maminka už samotného ven nepouštěla. Často jsem sedal u okna do ulice a pozoroval procházející německé vojáky. Nemohu zapomenout na důstojníka, který zamračeně pozoroval vlající prapory. Německá posádka se odmítala vzdát českým civilistům a tak byli občané žádáni o jakékoliv součásti české vojenské uniformy. Maminka pak poskytla, myslím, důstojnickou čepici po tátovi.

Dne 6. května došlo k dramatické události. Partyzáni z blízkého Rovenska unesli v ranních hodinách velitele jičínského gestapa mjr. Anthona Lehnera z vily, ve které bydlel. Za jeden, nebo dva dny ho zastřelili. Shodou okolností to byla vila, ve které jsem se narodil. Majitel si však nepřál, aby se v jeho domě praly a vyvářely plínky a tak se museli naši odstěhovat. Potom se tam nastěhoval gestapák Lehner.

Příjezd Rudé armády do Jičína (Husova ul.)

Dne 10. května dorazila do Jičína Rudá armáda. Lidé ji srdečně vítali. V Husově ulici, před vstupem do městského divadla, byly postaveny stoly s občerstvením. Velmi na mne zapůsobilo, jak jeden sovětský voják dostal do jedné ruky chléb, snad se salámem a do druhé kus dortu. On si pak oboje splácnul dohromady a hltavě jedl. Asi den, nebo dva dny po tom byl uspořádán v Jičíně slavnostní krojovaný průvod. Maminka pro mne někde také kroj vypůjčila a tak jsem spolu s dalšími dětmi pochodoval Jičínem. Potom byli sovětští vojáci ubytováváni také v rodinách. Vím, že v našem bytě byli ubytováni dva. Velmi se všemu upřímně podivovali, např. hodinám, vodovodu a splachovacímu záchodu.

Text a archivní foto: MUDr. Vilém Hofman, člen ZO v Jičíně