Německá okupace 1939 – 1945 a květnové povstání v Hostomicích
Každý z nás starších se jistě občas zastaví a začne vzpomínat na to, co jej v životě zaujalo a hlavně se soustředí na zážitky, které prožili. Jsou místa v našem vzpomínání, která zamlží čas, jsou však i takové příběhy, které se nedají zapomenout a vybavují se v mysli, jako by se staly včera.
Kdo prožil okupaci naší vlasti a potom květnové povstání českého lidu a osvobození Sovětskou armádou, na to se zapomenout nedá. Napsalo se o tom mnoho, ale jak to bylo u nás v Hostomicích, málo kdo už dnes pamatuje a naše kronika je v tomto období příliš chudá. Ti, co přijdou po nás, budou číst, jak v jiných obcích a městech povstal lid proti německým okupantům a mohli by říct „jak to, že u nás v Hostomicích se nic nedělalo“ a proto nyní po čtyřiceti letech, bych chtěl jako účastník těchto událostí zavzpomínat, jak to tenkrát bylo. Nebude to dílo, jaké by třeba napsal spisovatel – historik, ale zalistování v pamětích i více lidí, kde už jedna paměť nestačila.
15. března 1939
Největší zrada a potupa našeho národa. Od půlnoci začíná okupace již před tím zmrzačené České republiky. Nadešlo šestileté otroctví pod okovanou německou botou.
Přes hranice se valila německá armáda a hlavně na Prahu a všechny větší města, ale ani na naše Hostomice nezapomněli. Během dopoledne přijeli na motocyklu se sajdkarem tři němečtí vojáci. Zastavili se v dolní části náměstí. Sama příroda se na tuto hanebnost nemohla dívat a připravila uvítání sněhovou vánicí a asi 10cm ležícího mokrého sněhu. Liduprázdné náměstí a oni tři vetřelci zmrzli, snad nevěděli kudy kam. Jak už to bývá, přece se našla „dobrá duše“, která znala jejich řeč a podala snad i trochu teplého čaje. Potom odejeli směrem na Dobříš. Během krátké doby se rozjel německý úřadující aparát a na obecní úřad byl dosazen německý komisař Jan Hájek. Bylo zavedeno přídělové hospodářství potravin, textilu, obuvi, uhlí, dřeva atd.
Koncem roku 1940 přišla do Hostomic německá posádka v počtu asi 400 mužů. Na ubytování zabrali školu, sál hotelu a samotný hotel. Důstojníci bydleli na náměstí v domě, kde měli též ošetřovnu. Tito nevítaní hosti odcházeli 9. března 1941 a zase v těchto dnech napadlo asi 20cm sněhu. Nejhorší to bylo v té době se školní mládeží. Škola byla obsazená vojáky a náhradní učebny byly – škola v Bezdědicích (vesnička nedaleko Hostomic).
Během války
V našem kraji se podomácku vyráběly hřebíky a šily rukavice. Tato výroba se soustřeďovala u dvou podnikatelů židovské národnosti. Na tyto dva židovské podniky byla ustanovena německá správa. Však víte, německý nacionalismus uznával jen svoji německou čistou rasu a ostatní národy byly u nich méněcenné. Židé tedy museli na kabátě nosit přišitou žlutou hvězdu. Začátkem února roku 1942 bylo pět židovských rodin v počtu 17 osob odvezeno do koncentračního tábora a tam je Němci všechny zavraždili. Příšerná ohromnost zločinnosti ještě nikdy v historii lidstva nedosáhly té skutečně již nelidské monumentality do šíře a hloubky, jaké dosáhly v systému nacistických koncentračních táborů a věznic za této války. Počet žijících svědků jde do milionů, počet umučených, kteří již svědectví vydati nemohou, jistě byl ještě větší. Po dobu okupace se objevovaly občas letáky a ilegální výtisky Rudého práva rozšiřované místními členy KSČ v Hostomicích.
Koncem roku 1944 přišla do Hostomic početnější německá posádka asi 200 vojáků. Zase obsadili školu a hotel. Důstojníci byli opět ubytováni v nějaké domácnosti, prostě vyhodili rodiny z baráku a zabrali ho. Ti už nám tu vydrží až do konce války. Děti opět chodily do náhradních učeben a vyučování bylo často rušeno leteckými poplachy, při letu početných svazů spojeneckých bombardovacích letadel. Třináctého února roku 1945 bylo slyšet silné detonace z bombardování Drážďan a hned druhý den 14. února 1945 nálet na Prahu, při kterém zahynuli i dva občané z Hostomic.
V sobotu 24.2.1945 byly shozeny 3 velké bomby do pole u osovského nádraží a v neděli v poledne to mohutně zarachotilo o pár metrů dál, kde bylo do pole shozeno asi 50 malých bomb. Šli jsme se podívat, co to udělalo. Byly to bomby o váze asi 5kg. Trychtýřek po výbuchu asi 1m v průměru – některé bomby byly zaryté do země nevybuchlé. Při zpáteční cestě jsme viděli v polích jak mladí příslušníci hitlerovi mládeže (Hitlerjugend), kteří byli ubytováni v osadě nedaleko Hostomic, něco hází. Zkoušeli, zdali nevybuchlá bomba může vybouchnout. Za moment se ozvala rána a čtyři zůstali ležet, ostatní prchali. My jsme šli směr Hostomice. Několikrát se některý z nich trochu zvedl a volal o pomoc, ale to už bylo pozdě. Nepřežili.
Asi v polovině března roku 1945 přijelo na vozech s plachtou do Hostomic asi deset rodin zvaných „Národních hostí“. Byli to Němci z východního Pruska. Přijeli do Čech, kde jak jim slibovali i jejich vůdci, dostane každý hezké hospodářství. Tak putovali asi od města k městu, ale nikde nic pro ně připraveno nebylo, tak se usadili na poli. Počasí bylo mizerné, tak se později nastěhovali do hotelu. Začátkem dubna, se tito lidé vydali dále na jih, doufali asi v něco lepšího, ale nepočítali s tím, že v tu dobu už vzdušný prostor ovládali spojenečtí stíhací letci, tak zvaní hloubkaři a ti stříleli do všeho, co se pohybovalo po kolejích i po silnici. Jejich kolona byla u Milína (mimochodem zde padli poslední výstřeli 2. světové války v Evropě) těmito letci napadena a rozstřílena. Zbytek se vrátil pěšky do Hostomic.
Brdské lesy v okolí Hostomic, Dobříše a Jinců, byly ke konci války důležitou oblastí protinacistického odboje. V Brdech vysadilo ministerstvo státní bezpečnosti SSSR deset skupin z řad příslušníků sovětské tajné policie. (v okolí Hostomic se nachází dost památníků těmto padlým)
První výsadek provedla skupina FAKEL a to 25.3.1945, ve kterém byl i velitel plukovník Bogun a 21 mužů. Tento den skočila i skupina POZNANCI, muži z této skupiny padli v boji. 26. až 31.3.1945 provedli výsadek ještě 3 skupiny, kdy každá skupina měla kolem 15 mužů. V tyto dny mi zavolal ze svého krámku pan Barborka (vedl odboj v Hostomicích), že má spojení a potřeboval by mapy z našeho prostoru. Jako pracovník ve vojenském zeměpisném ústavu jsem mapy měl a druhý den jsem mu je předal.
Pak následně seskočili i další skupiny, jako například skupina s názvem „SMRT NACISMU“. Záhy po seskoku sovětských parašutistů se kolem nich soustředil větší počet domácích vlastenců, kteří jim aktivně pomáhali. O přítomnosti sovětských parašutistů se později dozvěděli i Němci a začali lesy prohledávat. Tenkrát nízké husté plochy smrkového porostu poskytoval dobrý úkryt. Dodnes jsou na místech partyzánských stanovišť udržovány pamětní tabulky o jejich činnosti. Mnohdy dlouho večer kroužilo sovětské letadlo nad lesy, než mohlo shodit zásoby, aby nepadly do rukou číhajících nacistů. V tomto nerovném boji mnozí položili život za svobodu naší země. Dne 24. dubna byl přivezen z lesa zastřelený ruský partyzán Roman Rudnik. Hroby a památníky stále zdobí květy. Jeden z památníků stojí také v tichu lesa za Zátorem (osada nedaleko Hostomic), kde skončil svůj mladý život npor. Roman Rudnik. Jak po válce řekl jeho velitel: „Byl obklíčen Němci, když viděl, že nemá možnost úniku, zastřelil se.“ Je pochován na hostomickém hřbitově a o jeho hrob pečují dodnes občané.
Text: Jaroslav Veselý († 2012), foto rodinný archiv P. Soukupa
***
Jaroslav Veselý
(* 1917, † 2012)
Ve svém aktivním věku byl vojákem z povolání. Zde v Hostomicích pod Brdy ho zastihla i doba 2. světové války. V květnu 1945 byl nejvyšším důstojníkem revolučního výboru Hostomic a svědkem osvobození našeho městečka Vlasovci. V poválečných letech byl zaměstnán jako zeměměřič ve vojenském ústavu, který se posléze stal civilním úřadem. Zde pracoval až do důchodového věku. Mimo jiné, měl širokou škálu koníčků třeba historii města, focení, kreslení map. Městu před pár lety propůjčoval své fotky z válečného období, na fotkách je zachycen např. ruch města, ale i příroda v brdských lesích.
Pro mě byl tento člověk velká osobnost s neobyčejným smyslem pro humor a hlavně bral vše s úsměvem a i vyhrocené situace dokázal tak odlehčit, že se nakonec smál, jak se říká „celý dům“. Charisma, čestnost, houževnatost, to byl Jaroslav Veselý.
Malebné městečko Hostomice leží mezi Berounem a Dobříší a jsou, dá se říci obklopeny Brdy. Možná právě proto jsem se rozhodl psát tenhle článek, Hostomice jsou výborně položeny a myslím, že to zde za války bylo vzrušující a někdy i bohužel krutý. Mimochodem v lesích kolem Hostomic, jsou pěkné stezky, kde můžete narazit na pamětní desky, věnované právě padlým ruským parašutistům, ale také mužům z odboje. A věřte mi, že když jdete po lesní cestě a zhluboka se nadechnete a zavřete oči, tak se přenesete do květnových bojů a vidíte vše před sebou…
Válka začala a Hostomice byli normálně přiřazeni do Protektorátu Čechy a Morava a během pár týdnů se sem sjelo několik německých rot a Hostomice a okolní vesničky byly obsazeny. Němci se zabydleli ve škole, na poště, nebo někoho prostě vyhodili a zabydleli se, ale pořád se, tak nějak nic nedělo, žilo se tu tak nějak poklidně, krom konce války. Na východní a západní frontě začali Němci prohrávat a věděli, že je už opravdu zle. To vycítili i Němci, kteří byli přes válku zde v Hostomicích, nervozita začala stoupat, obyvatelé spolu drželi při sobě ještě víc, než kdy před tím. Byli až tak odhodlaní, že dokonce pomáhali ruským výsadkářům, kteří byli shozeni do brdských lesů a způsobovali Němcům trable. Když vypuklo povstání v Praze, muži na nic nečekali, vzali zbraně a spěchali Praze na pomoc. Když dorazili Vlasovci, všem se ulevilo.
Pan Veselý se snažil toto všechno zachycovat, jak písemně, tak fotograficky.
Vzpomínky Jaroslava Veselého jsme uveřejnili s laskavým svolením jeho prasynovce Patrika Soukupa. Děkujeme!