Medailonek mého otce – prof. Arnošt Nemeškal

Můj tatínek se narodil 12. 9. 1905 v Braníku. V době Pražského povstání, které vypuklo 5. května 1945, byl profesorem dějepisu a zeměpisu na Gymnasiu Na Santošce. Tato budova se nachází v současné době v části Prahy na Smíchově.

Ve školství pracoval již od roku 1933 a ve svých studentech vždy pěstoval vlastenecké cítění. Přepadení naší země v roce 1938 německou mocí a vytvoření Protektorátu z naší Československé republiky nesl samozřejmě velice těžce. Denně stál ve škole před skutečností, že musel naše i světové dějiny překrucovat, zamlčovat, texty začerňovat i přednášet vyslovenou nepravdu. Tatínek se svou rodinou, t.j .manželkou a třemi malými dětmi bydlel v Braníku, v Modřanské ulici.

Po úmrtí svého manžela sepsala naše maminka následující informaci, ke které získala podklad z ústředí organizace Černého Lva, neboť ona o odbojové činnosti svého manžela, až do doby jeho úmrtí, nic nevěděla.

„Můj manžel, Arnošt Nemeškal, jako profesor dějepisu vychovával mládež v lásce k vlasti. Zapojil se od roku 1939 do odbojové organizace „Černý Lev“. O květnové revoluci se zúčastnil po celou dobu bojů. Dne 5. 5. 1945, při návratu ze zaměstnání, v sobotu dopoledne učil na reálném gymnasiu na Santošce na Smíchově, se přihlásil ve vyšehradské sokolovně o zbraň. Dostal za úkol bojovat na úseku Braník-Krč. Po celou revoluci bojoval a dne 9.5.1945 padl. Zůstala jsem se třemi dětmi ve věku 8, 3 a 1 rok. Marie Nemeškalová.“

I v naší rodině se stalo to, co ve většině rodin, které byly zasaženy holocaustem. O těžké ztrátě otce se nemluvilo. Zásadní informace od ní zazněla: „mnoho mužů sedělo v krytech, ale váš otec bojoval“. Až po roce 1989 jsem se snažila získat bližší informace o této odbojové skupině, která jako odbojová organizace nebyla po roce 1945 uznána. Zejména vše vyplynulo ze skutečnosti, že o nekomunistickém odboji nebylo radno v Československé republice po roce 1948 hovořit.

Ve snaze získat bližší informace o odbojové skupině „Černý Lev“ bylo pro mne základním vodítkem zasklené vyznamenání od Černého Lva, které u nás doma viselo na stěně jako obraz. Tam byli podepsáni čtyři činitelé, zakládající členové organizace: 

předseda: Bohumír Černý,

vojenský velitel: škpt. Václav Langkramer,

místopředseda: Rudolf Pavlík,

tajemník: Bohumil Vejdělek.

Po roce 1989 jsem byla vyslána maminkou, která byla po celou dobu členkou SPB (Svazu protifašistických bojovníků, pozn.red.), abych se dostavila na schůzi SPB, a to její části Černý lev, jejíž činnost se na Pankráci opět obnovovala. V roce 1992 zpracoval JUDr. Dušan Ptáček heslovitě, den po dni, činnost skupiny v průběhu Pražského povstání. Z dalších materiálů jsem se dozvěděla i o celostátním působení členů této skupiny v Čechách i na Moravě.

Pro mne byla z této zprávy Judr. Ptáčka podstatná informace, že 6. 5. bylo do centra podáno hlášení o bojích v Braníku. Ze závěrečné informace se dozvídám, že odpoledne dne
9.5.1945, kdy do Prahy dojely ruské tanky, provádějí vedoucí činitelé Černého lva inspekční cestu vedoucích jednotek a skupin. Toho dne také většinou končí veškeré vojenské akce ČL. Byly rozestaveny hlídky a stráže. Důležitá informace pro mladší ročníky je, že o půlnoci 8. května 1945 měla německá armáda na všech frontách složit zbraně. Což v Praze neprovedla.

Od této poslední informace se začíná odvíjet mé vlastní pátrání po skutečnosti, že můj otec byl zastřelen dne 9.5.1945 v odpoledních hodinách v Braníku u Ledáren se zbraní v ruce. Zřejmě byl rozestaven jako hlídka. Dnes se již nelze dopátrat informací o dni, který byl pro mého otce osudný.  Okolo tatínkovy pamětní desky projede denně přes 100 osob, které tam sportují a chodí na procházku. Jsou překvapeni, že i v těchto místech je památka po květnových bojích.

Jaká byla vlastně vojenská situace na jihu Prahy ve dnech 5. 5. až 9. 5. 1945? Informace jsem čerpala z publikace od Karla Bartoška: Pražské povstání 1945. Naše vojsko, SPB Praha 1960. Od severovýchodu se k Praze hnala Schörnerova armáda, utíkající před Sovětskou armádou na západ a z prostoru Benešovského cvičiště to bylo 30.000 vycvičených příslušníků SS se stejným cílem a v případě nutnosti srovnat Prahu se zemí dle Schörnerova rozkazu.

Dne 5. 5. 1945 vyzvali pracovníci Českého rozhlasu všechny občany Prahy k obraně města a českého rozhlasového vysílání. Zvedla se ohromná vlastenecká vlna našich občanů, kterých za revolučních bojů padlo v Praze přes 3.500 lidí.

Nacisté se snažili zlomit odpor povstalců zvenčí a již 6. 5. zasahují jednotky SS zvenčí do bojů o Prahu. Z jihu postupují dvěma proudy západně a východně Vltavy jednotky, kterým velí plk. von Klein na západním břehu a plk. Juerchel na východním břehu, velitel pluku Wallenstein. Nacistické síly, které postupují po západním břehu Vltavy, svádějí boje u Modřan. Dne 7. května ráno zahajují nacistické jednotky útok, který má zlomit především povstaleckou obranu Pankráce a Michle. Po prudkých bojích ovládají Lhotku, Horní a Dolní Krč a část Pankráce, pronikají do Braníka do Podolí. Památka na tyto boje stojí v Údolní ulici v Praze 4, která vede z Novodvorské ulice až k Branickému pivovaru. I tato místa hájil můj otec. V odpoledních hodinách se zde bojuje u Zemanky, u Dobešky, Pekařky a v Dvorecké ulici.

Dne 7. 5. podává generál Puckler / SS Gruppenfuhrer und General-leutnant der Waffen-SS svá poslední hlášení a návrhy. Žádá o letecký zásah na Prahu. Volá opět po nejbrutálnějších prostředcích, které mají Prahu, podobně jako to udělaly jednotky SS ve Varšavě, proměnit v hromadu sutin. Rovněž Schörnerova „taktika spálené země“ má být uplatněna i v Praze.     Na levém smíchovském břehu Vltavy podporují povstalci svým pancéřovým vlakem odpor v Braníku a hájí město před nacistickým útokem od Zbraslavi. Zlíchov a Barrandov je svědkem krvavého střetnutí. Nacistům se zde nedaří proniknout hlouběji do města.  Dne 8.5. je hlavním bojištěm povstání Pankrác, Michle a především jižní okraj Prahy na smíchovské straně Vltavy – prostor Zlíchova a Žvahova. Oddíly skupiny SS se zde stále snaží splnit úkol daný jim rozkazem z 5. 5., to znamená spojit se s nacistickou posádkou v Dejvicích. Obětí těchto tvrdých bojů na smíchovské straně Vltavy se zřejmě stal i můj otec.

Můj strýc z matčiny strany se domníval, že byl zasažen střelbou ze smíchovské strany puškou, na které byl umístěn dalekohled, tyto zbraně již němci vlastnili. Vzrostlé topoly, které jsou tam dnes, byly ještě malé stromky, které nebránily ve výhledu na pohyblivé cíle. Navštívila jsem rovněž archiv Vojenského historického archivu v Ruzyni, kde mi byly vyhledány následující dokumenty: evidenční list padlého v Pražském povstání /sbírka Revoluční gardy“/ a osobní spis účastníka národního boje za osvobození podle zákona č. 255/49 Sb. Podstatná informace získaná ve vojenském archivu je, že i když organizace Černý lev působila celostátně v různých složkách obyvatelstva, tvořila ji rovněž velká skupina učitelů a profesorů na středních školách. Charakter skupiny byl zpravodajský. K dokreslení osobnosti mého otce mohu ukázat maturitní fotografii třídy z roku 1946. I když jeho život byl uzavřen datem 9. 5. 1945, jeho třída, kterou vedl k maturitě ho měla v takové oblibě, že si jeho fotografii dala na své maturitní tablo v roce 1946.

Zůstalo nám i množství fotografií, i autentické fotografie, které si nasnímali studenti přímo ve školních hodinách. Můj otec se snažil studentům vštěpovat co nejvíce poznatků o naší historii, byl pečlivým otcem a věnoval velkou péči své rodině. I když jsme o všechno dědictví po něm přišli, zanechal nám velké množství fotografií, což byl jeho velký koníček, které nám ho přibližují jako člověka, který měl lásku k vlasti i lidem.    

Leden 2021, PhDr. Hana Burdková