Obětem náletu na Kladno 17.4.1945

Sedmdesát osm let od náletu na Kladno. Nejedná se o kulaté výročí a tak nečekáme masy lidí. Přesto se nás tam sejdou dvě desítky věrných tak jako každoročně. Pozdravíme se, položíme květiny, někdo z členů přečte krátkou báseň našeho člena Jardy Řidkošila, kterou věnoval obětem náletu, poděkujeme za účast a rozloučíme se. Mezi účastníky pietního aktu byl dnes i jeden drobný šedovlasý pán, který se přišel podívat, protože si na internetu přečetl, že dnes budeme na kladenském nádraží vzpomínat.

Pán: „Mladý muži, nevíte, jestli tu dneska není také někdo, kdo to tenkrát tady zažil?“

Já: „Obávám se pane, že nikdo takový tu není, je to přeci jen sedmdesát osm let“.

Šibalsky se na mě usměje a řekne: „Ale je! Já jsem byl tenkrát u toho! Josef Braum, ročník 1934!“

No a v té chvíli se „běžný“ pietní akt změní v naprosto nepopsatelný zážitek, když máte možnost být v blízkosti někoho, kdo zažil na vlastní kůži nálet spojeneckých vojsk. Dvacet minut jsme stáli v hloučku a s němým úžasem jsme poslouchali vyprávění pana Brauma, který coby desetiletý hoch s dalšími kamarády měli široké okolí kladenského nádraží za svůj rajon dětských her. Vzpomínal, jak na kladenském nádraží naskakovali na projíždějící nákladní vlaky aby v zatáčce u vechtru v pleteném Újezdě za jízdy seskočili a vrátili se zpět do Kladna. No a samozřejmě vzpomínal také na osudný 17. duben 1945, kdy s kamarády leželi v trávě nedaleko kladenského nádraží, v místě, kde se dnes nachází prodejna OK Elektro. Poté co uslyšeli hluk spojeneckých motorů, rozběhli se směrem k nádraží, aby se schovali v lesním porostu. Těsně u nádraží je zastavil zaměstnanec drah a poslal je do jednoho z domů naproti nádraží, kde se nacházel kryt civilní ochrany. Sotva se v něm ukryli, bylo slyšet výbuchy shozených bomb. Pan Braum popisoval, jak se v krytu všichni modlili Otče náš! a že tam zůstali ukryti ještě dlouho poté, co došlo k náletu, než byl kryt otevřen a všichni jej opustili.

Přidat komentář